THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Aj vo veku digitálnej dokonalosti je najväčší kumšt zložiť skutočne kvalitnú skladbu. A keď sa to podarí, všetko ostatné môže ísť stranou – tak, ako na aktuálnej doske THE.SWITCH. Už prvá skladba „Vládce“ odhalí devízy tejto kométy na českom tvrdorockovom nebi: „Moře stíhy usychá/pak se drápům vysmívám/Dál jen dál – půst posnídám/Král je sám – procitá“ spieva hlasom na pokraji fyzických možností frontman Štěpán. Mnohovýznamové, básnické texty (dodané z prostredia mimo kapely) v rodnej češtiny sú len ďalším faktorom, ktorý THE.SWITCH odlišuje od „bežných numetálkov“, ktorých ambície končia pri dosiahnutí méty ako-tak úspešnej kópie zaoceánskych vzorov. THE.SWITCH si z prostredia HC/emo scény priniesli chuť niečo (vy)povedať, žánrových stereotypov sa dotknú len tam, kde im to, akokeby mimochodom, sadne do konceptu. V dvojke „Stopař“ vyčnieva čistý refrén; myšlienku na CLOU zadupe zúfalý rev, ktorý sa prirúti sekundu za ním. A tak je to na celej doske – pocity déjà vu sú na hlavu porazené schopnosťou skomponovať „pesničku“ tak, aby zaujala hudobnou i textovou zložkou, aby si pýtala opakovaný posluch.
„Vodu a dřez“ je prvý z nemála vrcholov na albume, zvukomalebne nazvanom „Svit“. Hravá gitara prezradí sympatie ku klasickému crossoveru, Štěpánov spev sa opäť pohybuje na samotnej hrane, čo jeho zdeleniu dodáva nádych autenticity. Nasleduje nemenej silná „Peruť“ so znovu trochu iným prístupom k skladateľským postupom a opäť vyzdobená z hlavy nevyhnateľným refrénom. Z ďalšieho (koľkého už?) konca na to páni idú v „Exitus za 12 sekund“: „Ja vzhlížím ke dnu a sním/Pomůžeš mi postavit bránu?/Mám hořící květiny a dráhu.../Spíš s nimi už roky – poznáš je?“ píše sa v texte, ktorý len v booklete sprevádza túto krásne smutnú inštrumentálku... Rôznorodosť a pritom istá jednota je hlavnou devízou celku, z ktorého okrem už spomenutých skladieb vyčnieva „Honzík“ so sugestívnym textom, písaným v prvej osobe množného čísla či osobitý cover Nohavicovej piesne „Divoké koně“, do ktorého THE.SWITCH vmiešali všetky žánre, ktoré dominujú ich autorskej tvorbe – hard- či emocore, crossover a nu-metal. Naviac je snáď len pridlhý záverečný kus „Hvězdy a nůž“.
Okrem Štěpánovho spevu, na ktorý si treba zvykať (stojím si za tvrdením, že aj neškolený hlas môže pôsobiť vhodne – napríklad v tomto prípade) nachádzam na „Svite“ len minimum negatív. Tomu „najobľúbenejšiemu“ – bezuzdnému opakovaniu zahraničných klišé – sa THE.SWITCH vyhli takmer dokonale, pocity už počutého sa dostavujú len minimálne (napríklad v melodických refrénoch „Stopaře“ a titulnej skladby). Keď k osobitému zvuku, ktorému chýba snáď len štipka razancie, pridám graficky zvládnutý booklet a hudbu, ktorá je jednoducho neošúchane moderná, nemôžem THE.SWITCH veštiť nič iné, ako úspech. Iba ak by do bežného konzumenta „nových“ metalových štýlov rezali až príliš hlboko.
„Svit“ (ešte) nie je dokonalá doska. Je jednou z tých, kde silné skladby dominujú natoľko, že poslucháč o tých (zo svojho pohľadu) slabších ani nevie. A tak by to malo byť.
8,5 / 10
Štěpán Šatoplet
- spev
Pavel Sovička
- basgitara
Tomáš Hejlík
- bicie
Michal Novák
- gitara, spev
1. Vládce
2. Stopař
3. Vodu a dřez
4. Peruť
5. Za mostem
6. Exitus za 12 sekund
7. Honzík
8. Svit
9. Teď
10. Divoké koně
11. Hvězdy a nůž
Svit (2006)
Beautiful (2004)
Mutual Assured Destruction (2002)
Slast (2001)
Funky Hardcore (2000)
H.I.P. (1999)
Sector No.5 (1998)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Championship Records
Produkce: Majkláč
Studio: Hostivař Praha, YGLOO Praha
THE.SWITCH kráčí neochvějně kupředu a postupují hlouběji do vnitrozemí, kde leží spousta ještě nedobytých pozic. O dalším posunu ve zvukovém opracování se nebudu zmiňovat, tento kotouč snese srovnání s první ligou a to nejen v naší republice. Co „Svit“ vrhá zpět do temnot je jako vždy u THE.SWITCH vokál Štěpána Šatopleta, který ovšem také doznal některých změn. Méně se spoléhá na melodické zpěvy, které nejsou právě jeho devizou a více se soustředí do poloh recitačních a vyřvaných, které do hudby i neprostupné lyriky sednou mnohem lépe. I tak si však neodpustím rýpnutí pod žebra. Kdyby v této skupině u mikrofonu stanul opravdu silný vokalista, pevný v kramflecích i co se melodického zpěvu týče, máme co do činění se silným a sebevědomým artiklem exportního charakteru. Co kvituji s velkým povděkem, je fakt, že se do vokálu podařilo propašovat, více autenticity na úkor poněkud teatrálních gest a tak v mnohém dobarvuje atmosféru alba, která je naléhavější, než u předchůdce. Vokál i kytary mají vypjatější charakter, z alba je patrný větší emotivní náboj, než tomu bylo dříve, s tím souvisí i větší zohlednění dynamiky jednotlivých skladeb a citlivější nit, kterou je protkaná rytmika. Mému srdci nejblíž je instrumentálka „Exitus za 12 sekund“ a naopak velmi rozporuplně na mne působí cover od Jarka Nohavici. Na jednu stranu jde o písničku velmi talentovaně přepsanou rukopisem THE.SWITCH, takže rozhodně není zbytečným podruhé vylouhovaným sáčkem čaje. Na stranu drahou mi to celé ovšem poněkud zavání poněkud landovskokrylovským manévrem. Ten kdo originál nezná, bude cítit, že jde o skvěle udělanou věc a možná i zlatý hřeb alba. Pro ty, kterým originál přirostl k srdci může být skladba „Divoké Koně“ svatokrádeží, na kterou si budou jen těžce zvykat. „Svit“ je albem s jasným a suveréním rukopisem, který je dostatečně neproniknutelnou zátkou do úst křiklounům majících THE.SWITCH za lacinou kopírku DEFTONES.
Dávám 9 z 10, protože to album si to jednoduše zaslouží :)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.